Extrémní vedra, která lidstvo nejspíš v budoucnosti čekají, pravděpodobně ohrozí starší osoby. A především se to bude týkat těch, co žijí v Asii a Africe. Dnes se s těmito intenzivními vedry setkává v uvedených oblastech asi 14 % starších dospělých, za 20 až 25 let by to mohlo být kolem 23 %. Očekává se, že v roce 2050 by se tento fakt mohl dotýkat až čtvrtiny světové populace starších osob.

Vědci v časopise Nature Communications uvádějí, že do 25 let by mohlo lidstvo zažít teplotní extrémy, které by mohly přesahovat 37,5 °C. Co se týká akutního horka, celosvětově se s největší pravděpodobností zvýší počet dnů, které překročí teplotu 37,5 °C z deseti na dvacet. Zkrátka intenzita i četnost vysokých teplot bude oproti dnešku významně narůstat.

Proč horkem trpí právě starší osoby

Významní američtí kardiologové a epidemiologové říkají, že ochrana starší populace bude stále důležitější, neboť tyto osoby jsou vůči důsledkům takového tepla velice zranitelné. Ať se jedná o akutní expozici nebo dlouhodobé vystavování vysokým teplotám.

Lidský organismus snese vysoké teploty jen do určitého limitu. Jde o vysokou značnou fyziologickou zátěž A stárnoucí tělo je na tom ze všech lidí nejhůře – nedokáže se totiž efektivně ochlazovat. Navíc staří lidé trpí často různými chronickými nemocemi, a ty se s narůstajícím horkem obvykle zhoršují. Jedná se hlavně o kardiovaskulární choroby, a také cukrovku. Mnoho léků, které starší osoby většinou již užívají, organismus dehydratuje. A pravidelné pití tito lidé často podceňují. Anebo z důvodu kognitivních poruch či omezené pohyblivosti nejsou schopni se sami před horkem ochránit. A tak je vedro pro osoby po sedmdesátce horší než pro kohokoliv jiného.

Univerzální návod, jak snížit dopad zvyšujících se teplot na stále širší stárnoucí populaci, asi neexistuje. Jsou však možnosti zajištění zdravotní péče včetně dostatečné výživy a hydratace těchto osob, včasné varování před horkem a informovanost, jak se v takové situaci chovat; rozšiřování zeleně, zejména ve městech, aby se snížily dopady suchého vedra, které je mezi budovami větší než ve volné přírodě; zřizování veřejných ochlazovacích center, a podobně.Konec formuláře

Již staré přísloví nám říká, že čistota je půl zdraví. I to je důvod, proč se většina z nás myje alespoň jednou denně. Věříme, že si tím pomáháme. Avšak když se nad tím zamyslíme, jsme v podstatě jediní v celé živočišné říši, kdo něco takového dělá. To nás pak přivádí k otázce, zda je skutečně nezbytné, abychom denně používali vodu.

Není však pochyb o tom, že pro to existují skutečně dobré argumenty, přičemž tím hlavním je pak ten o našem zdraví. A je jasné, že se na našem těle během dne nahromadí nečistoty, zvláště pak na rukách – to je ostatně důvod, proč bychom si je měli mýt několikrát denně. Jsou ale tyto skutečně tak nebezpečné?

Ač si to většinou neuvědomujeme, naše pokožka funguje také jako svého druhu ochranná bariéra. Ta má právě zabránit tomu, aby se škodliviny, které se usadí na našem těle, dostaly dovnitř. Bohužel, tento způsob ochrany není ani zdaleka dokonalý. Navíc jej často ještě zhoršujeme.

Dnes je naprosto běžné používání mýdla při jakémkoliv mytí. To však odstraňuje nejen špínu, ale také část oné ochranné vrstvy. A pokud jej používáme denně, tato nemá šanci se obnovit. Paradoxně se tak stáváme náchylnější k tomu, že nám skrz pokožku do těla přeci jen něco pronikne.

Znamená to tedy, že bychom měli přestat používat mýdlo? Ne tak docela. Výhody, které z jeho použití plynou, totiž značně převáží výše zmíněné nevýhody. Navíc dnes máme možnost koupě kvalitních mýdel, která naši ochrannou vrstvu tak nepoškozují.

Na pravidelnou očistu těla bychom tedy rozhodně neměli zanevřít, a to i z dalšího důvodu. Většina z nás se denně potí, přičemž pot na naší pokožce zasychá, čímž nás ochlazuje. Je to velmi účinný systém, který však zanechává na kůži jednak stopy a pak také nepříjemný zápach. Několik zaschlých vrstev potu pak také může doslova ucpat kožní póry. Rozhodně se tedy vyplatí se toho alespoň jednou denně zbavit.

Pokud archeolog nebo i obyčejný člověk najde nějakou fosílii či staré artefakty, jako například mince či nástroje, rozhodně nás v první řadě zajímá, jak je onen nález starý. K tomu nám může pomoci hned několik různých, na sobě nezávislých metod, avšak za jednu z nejpřesnějších je považována metoda rozpadu prvků.

Jednoduše řečeno, každý izotop má svou rozpadovou řadu, kdy se postupně mění na prvky s nižším protonovým číslem. Tento proces také produkuje radioaktivitu, a to v různém množství. Zdaleka nejlepším příkladem zde může být uran, avšak není ani zdaleka jediný.

Stáří tak můžeme určit tím, že zjistíme poměr rozpadajících se izotopů a prvku, ve který se zrovna ten mění. Jelikož pak dobře známe u jednotlivých prvků poločas rozpadu, můžeme z jejich poměru snadno určit, jak je onen předmět starý.

Je však samozřejmé, že tuto metodu nelze použít vždy. Ačkoliv se totiž izotopy vyskytují v přírodě poměrně hojně, nenajdeme je na všech nalezištích. V takových případech musíme využít jiné způsoby, například uhlíkovou metodu. Pokud je to však jen trochu možné, používáme tu izotopovou.

Důvodem je především její vysoká přesnost. Na rozdíl od ostatních totiž není nic, co by mohlo rozpad prvků nějakým zásadním způsobem ovlivnit a narušit tak datování. Nemusíme se starat o to, jakými procesy artefakt při svém vzniku procházel.

Navíc je zde i ta výhoda, že mnohé izotopy mají skutečně velmi dlouhé rozpadové řady. To znamená, že můžeme datovat i velmi staré fosílie. Popravdě právě tímto způsobem jsme zjistili mimo jiné také stáří naší planety, a to už je rozhodně co říct.

Není tedy divu, že se na ni archeologové i paleontologové velmi spoléhají. Je však jen otázkou času, kdy bude vymyšlena nějaká jiná, lepší a přesnější metoda. S postupujícím vývojem vědy a techniky to vypadá, že na to nebudeme muset již dlouho čekat. A to je dobře. Pomůže nám totiž zodpovědět některé z otázek z historie.

Pokud se někoho zeptáte na nejobvyklejší představu Slunce, většinou se bude jednat o obrovskou hořící kouli. To je však od pravdy na míle vzdáleno. Ve skutečnosti zde totiž dokonce ani nenajdeme oheň. Jak tedy tato představa vlastně vznikla?

Jednoduše proto, že právě oheň byl pro naše předky prakticky jediným zdrojem světla, a nedovedli si představit, že něco dovede svítit a zároveň hřát, aniž by to hořelo. Tento instinkt je v nás tak pevně zakořeněný, že je uplatňujeme i dnes navzdory vědeckému pokroku a různým světelným zdrojům, které jsme od té doby vynalezli.

Když se však nad celou věcí zamyslíme, zjistíme, že zde hořet ani nemůže. Není zde totiž žádný kyslík, který oheň bezpodmínečně potřebuje. Světelný zdroj, který se zde uplatňuje, je totiž úplně jiný a ve vesmíru mnohem obvyklejší, než je právě oheň.

Tím něčím je jaderná reakce. Jistě, můžeme říci, že tu přeci vidět nemůžeme. To však není tak docela pravda. Stačí si vzpomenout na oslepující záblesk po detonaci jaderné bomby a neskutečné teplo, které v blízkém okolí daného místa vznikne. Zde se jedná o ten samý princip, pouze s tím rozdílem, že ona „detonace“ probíhá v podstatě neustále, a také v mnohem, mnohem větším měřítku. To je také důvod, proč světlo a teplo dokáže doputovat až k nám, ačkoliv jsme miliony kilometrů vzdáleni.

Ovšem součástí výbuchu atomové bomby je také obrovský hluk. A je pravdou, že i Slunce vydává takový rámus, který by byl ohlušující i na naší planetě, pokud bychom jej slyšeli. Ušetřeni jsme toho pouze proto, že ve vakuu se nemá zvuk jak šířit.

Je tedy jasné, že Slunce rozhodně není jen hořící koulí, která se pohybuje po obloze. Ve skutečnosti jde o jaderný reaktor, který nám sice poskytuje světlo a teplo, ale zároveň může být také nebezpečný. Právě sluneční radiace je totiž z velké části zodpovědná za rakovinu kůže – a té se chce každý z nás vyhnout.

Já si myslím, že bez vědy by byl svět o něco hodně chudší, protože když je věda, tak to znamená, že lidé se o něco zajímají a také to potom přináší pocit uspokojení, pocit jistoty. Nebo vy si myslíte, že kdo se zajímá o vědu, že je to smutné, že by se člověk neměl zajímat o vědu? Ale proč? Vždyť věda je opravdu zábavná. Proto jsem svému partnerovi řekla, proč i on stále v nedává, když já čtu encyklopedie, co je na tom hrozného? Partnera to prý velice irituje. Ale proč? Když jsem se partnera ptala, proč ho úplně irituje, když čtu encyklopedie, když mě to baví, tak on mi řekl, že si potom o sobě moc myslí, že prý ho stále jenom poučuji.

Ale podle mého názoru tohle není vůbec žádná pravda, já bych svého partnera opravdu nikdy nepoučovala, protože vím naprosto s jistotou, že ono by mu to vadilo a potom by se vztekal, takže proč bych nemohla já se zajímat o vědu, když mě tohle baví? Já na tom nevidím absolutně nic špatného, tak jsem partnerovi řekla, že když ho baví dinosauři, ať se klidně koupí encyklopedii anebo nějakou příručku o dinosaurech. A řekla jsem mu, že potom předpokládám, že ho to bude bavit a potom to bude chtít číst stále. Partner kroutil očima. A proto, když měl potom svátek, to bylo asi po měsíci, kdy jsme se takhle dohodli, tak jsem mu koupila velkou encyklopedii o dinosaurech.

Týden tomu odolával, že tohle číst vůbec nebude, ale po týdnu otevřel knihu. A když ho viděl obrázky, tak byl docela hodně překvapený. Ono ho to zaujalo! Takže byl překvapený nejenom on, ale potom i já. Vůbec jsem netušila, že ho to takhle chytne. Potom se mi omluvil a řekl, že už chápe, proč někdo čte knihu, když něco někoho zajímá. Potom je do toho úplný blázen a bude chtít o tom vědět co nejvíce informací. Tohle je jednoduše věda. A je opravdu mnoho lidí, kteří se zabývají vědou a mají své oblíbené téma, o kterém si čtou. 

O tom, jaký tvar má naše planeta, není sporu. Máme nesčetné snímky z oběžné dráhy i vzdálenějšího vesmíru, které nám jej jasně ukazují. Avšak to, že naše planeta je koule, věděly již národy před více než dvěma tisíci lety, ačkoliv v té době neměly něco takového k dispozici. A nejen to, dokázaly také s pozoruhodnou přesností vypočítat její rozměry.

Je však pravdou, že měli jiné důkazy, které máme k dispozici ještě dnes. A ty, ačkoliv jsou nepřímé, nám jasně ukazují to samé, co moderní satelitní snímky. Není tedy na škodu se podívat, jak se vlastně lidé tehdy dopídili k pravdě.

První věcí, která si získala jejich pozornost, byly lodě vzdalující se přes horizont či se na něm objevující. Již tehdy si totiž všimli, že první věcí, která zmizí, je spodek, a postupuje se dále až k nejvyšším stěžňům. Když naopak připlouvaly, tím prvním, co bylo vidět, byly právě vrcholky plachet. Něco takového by na placaté Zemi nebylo možné.

Jakmile pak lidé začali více cestovat, všimli si, že na severní polokouli jsou vidět jiné hvězdy, než na té jižní. Tuto skutečnost znali velmi dobře například námořníci, kteří se podle nich navigovali. Opět, něco takového není na placce možné.

Dále jsou tu západy a východy Slunce. To se totiž nezmenšuje, dokud nezmizí, jak by tomu bylo, kdyby se od nás vzdalovalo. Namísto toho si zachovává svou velikost, dokud neklesne pod horizont. S tím souvisí také fakt, že polovina planety má světlo, zatímco ta druhá tmu.

V neposlední řadě je tu i fakt, že například sluneční hodiny fungují, což by na placce zkrátka nebylo možné. I proto si již naši dávní předkové správně odvodili tvar Země, který byl později jen potvrzen použitím moderních technologií.

Samozřejmě se stále najdou lidé, kteří o tom pochybují, avšak těch je pouhé minimum. Abyste se přesvědčili na vlastní oči, nemusíte ani opustit naši planetu.

Není pochyb o tom, že dinosauři lidi fascinovali již od pradávna. Již nálezy prvních obřích kostí byly popudem ke vzniku pověstí o obrech a jiných monstrech. V pozdějších letech, kdy jsme je již byli schopni rekonstruovat, nás pak začali zajímat ze zcela jiných důvodů – jsou to zvířata, na jaká dnes již nenarazíme, exotická a nebezpečná. Samozřejmě, čím více se z nálezů dozvídáme, tím více chápeme, že situace nebyla až tak dramatická. Ve skutečnosti průměrná velikost dinosaura odpovídala dnešnímu většímu psu. Obři jako sauropodi nebo tyranosauři byli výjimkou. To ovšem nijak nebránilo lidem o nich fantazírovat.

Je tedy pochopitelné, že se vynořila otázka, zda mohli lidé a dinosauři žít ve stejné době. Koneckonců, čas od času se vynoří nález lidské stopy vedle dinosauří. Na tomto podkladě také vznikl například seriál Flinstoneovi. Pravda je však, jak už tak bývá, poněkud odlišná. V době, kdy byli dinosauři na svém vrcholu, skutečně naši předkové žili. Vypadali ovšem docela jinak, než dnešní lidé. Ve skutečnosti se jednalo o drobné noční savce, připomínající svým vzhledem dnešní myš či veverku. Urputný rozvoj savců nastal až poté, co většina dinosaurů vyhynula.

Znamená to tedy, že spolu lidé a dinosauři nežili? Nikoliv, ovšem ne tak, jak si většina z nás představuje. Dinosauři totiž nevyhynuli všichni. Několika druhům se podařilo přežít až do dnešní doby, byť se od svých druhohorních předků poněkud liší. Také je nenazýváme dinosaury, neboť jsme si je s nimi nespojovali, dokud nám fosilní nálezy a analýza DNA neukázala, že jimi ve skutečnosti jsou. Jedná se o ptáky.

To je ostatně také jediný důvod, proč mají ptáci peří. To se totiž vyvinulo právě a jedině u některých druhů dinosaurů. Proto jej nenajdeme ani na žádném z létajících savců, jako jsou třeba netopýři či létající veverky (ačkoliv zde nejde o let v pravém slova smyslu, ale spíše o plachtění). Dinosauři tedy stále žijí, a vy si možná právě dáváte některého z nich k obědu.

Není pochyb o tom, že v současné době dochází k velkým změnám klimatu. Ty však mimo jiné také znamenají rapidní úbytek živočišných druhů. Již nyní se hovoří o tom, že se nacházíme v epoše dalšího velkého vymírání. To znamená, že živočišné druhy mizí mnohem rychlejším tempem než v minulosti, s výjimkou určitých období.

Samozřejmě zde působí více vlivů, než jen změna klimatu, ačkoliv i ta se značně projevuje. Přírodní podmínky se mění rychleji, než se jim místní flora a fauna stačí přizpůsobovat. Nakonec tedy vyhynou. Jistě, někdy živočichové migrují do příhodnějších podmínek, což je mimo jiné také důvod, proč se i u nás již dnes nachází druhy, které byly dříve pouze ve středomoří.

Jistě, můžeme si říci, že pro lidi to příliš neznamená. Koneckonců, náš život příliš neovlivní, pokud bude o nějaký ten druh méně. Jistě, je to sice smutné, avšak pro nás jako živočišný druh to příliš neznamená. Nebo ano? Ve skutečnosti představuje úbytek živočichů mnohem větší problém, než si většinou dokážeme představit. Je potřeba si uvědomit, že celá příroda je propojená, a jeden chybějící článek může způsobit v podstatě kaskádový efekt.

Velmi dobrým příkladem jsou zde včely. Na nich závisí valná část produkce. Avšak vzhledem k měnícímu se klimatu a tedy i úbytku přirozené vegetace mají nedostatek potravin. Ty, které používají lidé, totiž kvetou pouze v jednu dobu. Po zbytek roku tedy nemají potravu. Samozřejmě, je možné přikrmování, avšak to potravu plně nenahradí.

Je tedy zcela možné, že pokud by jim lidé nepomáhali, včely by již dávno neexistovaly. A i s jejich pomocí to nevypadá dobře. Pokud by však vymřely, způsobilo by to nedostatek potravin, který by mohl vést až k celosvětovému hladomoru. A to je něco, co si nikdo z nás ani nedovede představit. Přírodu bychom tedy měli chránit nejen pro ni samotnou, ale také pro nás samotné. Jsme na ní totiž mnohem závislejší, než si myslíme.

Osvětlení je velice důležité nejen z toho prostého důvodu, abychom na věci kolem sebe dobře viděli, ale také z psychického hlediska. Vědci přeci už dávno prokázali, že nedostatek světla může u člověka vyvolávat i depresivní stavy. Proto se tolik těšíme každý rok na jaro a na teplé sluneční paprsky, které nám přináší.

• Pokud nám příroda nepřeje a nepošle sluneční svit po delší dobu, někteří odborníci doporučují pořídit si náhradní zdroj, který bude alespoň částečně tento nedostatek suplovat.

Světlo hraje svou důležitou roli také na pracovišti. Je jasné, že v těchto prostorách budeme častěji využívat osvětlení umělého nežli přirozeného. Proto je velice důležité dobře volit konkrétní druh, protože na tom bude závislý výkon zaměstnanců. Žádný zaměstnavatel přeci nechce, aby mu jeho pracovníci u psacích stolů a počítačů usínali. Ideální pracovní podmínky z tohoto úhlu pohledu přináší led panel, který má další pozitivní vlastnosti. Oproti dříve používaným zářivkám vypadají tyto zdroje světla přeci jen o mnoho lépe. Mají elegantní vzhled, díky kterému se hodí opravdu do každého interiéru.

Univerzální design

Nejprve se s těmito světelnými zdroji počítalo pouze do zmíněných kanceláří, ale jejich obliba natolik vzrostla, že začaly pomalu pronikat i do našich domovů, restaurací, penzionů i kaváren. Pokud bychom toto osvětlení porovnali se zářivkami, pak by led panely vyhrály o jednu celou délku.

• Mezi vlastnosti, které jsou zejména oceňovány, patří
  • mnohem vyšší životnost
  • úspora času, protože odpadá nutnost stálé údržby
  • vítaná úspora elektrické energie, a tudíž i finančních prostředků
  • rovnoměrné osvětlení
  • to, že nevydávají nepříjemné zvuky.

Kromě těchto vlastností mají moderní světelné panely tu výhodu, že je možná instalace prakticky kamkoliv. Můžete je zavěsit na strop i zasadit do některé boční zdi.