Pokud archeolog nebo i obyÄejný ÄlovÄ›k najde nÄ›jakou fosílii Äi staré artefakty, jako například mince Äi nástroje, rozhodnÄ› nás v první Å™adÄ› zajímá, jak je onen nález starý. K tomu nám může pomoci hned nÄ›kolik různých, na sobÄ› nezávislých metod, avÅ¡ak za jednu z nejpÅ™esnÄ›jších je považována metoda rozpadu prvků.

 

JednoduÅ¡e Å™eÄeno, každý izotop má svou rozpadovou Å™adu, kdy se postupnÄ› mÄ›ní na prvky s nižším protonovým Äíslem. Tento proces také produkuje radioaktivitu, a to v různém množství. Zdaleka nejlepším příkladem zde může být uran, avÅ¡ak není ani zdaleka jediný.

 

 

Stáří tak můžeme urÄit tím, že zjistíme pomÄ›r rozpadajících se izotopů a prvku, ve který se zrovna ten mÄ›ní. Jelikož pak dobÅ™e známe u jednotlivých prvků poloÄas rozpadu, můžeme z jejich pomÄ›ru snadno urÄit, jak je onen pÅ™edmÄ›t starý.

 

Je vÅ¡ak samozÅ™ejmé, že tuto metodu nelze použít vždy. AÄkoliv se totiž izotopy vyskytují v přírodÄ› pomÄ›rnÄ› hojnÄ›, nenajdeme je na vÅ¡ech naleziÅ¡tích. V takových případech musíme využít jiné způsoby, například uhlíkovou metodu. Pokud je to vÅ¡ak jen trochu možné, používáme tu izotopovou.

 

 

Důvodem je především její vysoká přesnost. Na rozdíl od ostatních totiž není nic, co by mohlo rozpad prvků nějakým zásadním způsobem ovlivnit a narušit tak datování. Nemusíme se starat o to, jakými procesy artefakt při svém vzniku procházel.

 

Navíc je zde i ta výhoda, že mnohé izotopy mají skuteÄnÄ› velmi dlouhé rozpadové Å™ady. To znamená, že můžeme datovat i velmi staré fosílie. PopravdÄ› právÄ› tímto způsobem jsme zjistili mimo jiné také stáří naší planety, a to už je rozhodnÄ› co říct.

 

Není tedy divu, že se na ni archeologové i paleontologové velmi spoléhají. Je vÅ¡ak jen otázkou Äasu, kdy bude vymyÅ¡lena nÄ›jaká jiná, lepší a pÅ™esnÄ›jší metoda. S postupujícím vývojem vÄ›dy a techniky to vypadá, že na to nebudeme muset již dlouho Äekat. A to je dobÅ™e. Pomůže nám totiž zodpovÄ›dÄ›t nÄ›které z otázek z historie.