Pokud se někoho zeptáte na nejobvyklejší představu Slunce, většinou se bude jednat o obrovskou hořící kouli. To je však od pravdy na míle vzdáleno. Ve skutečnosti zde totiž dokonce ani nenajdeme oheň. Jak tedy tato představa vlastně vznikla?

Jednoduše proto, že právě oheň byl pro naše předky prakticky jediným zdrojem světla, a nedovedli si představit, že něco dovede svítit a zároveň hřát, aniž by to hořelo. Tento instinkt je v nás tak pevně zakořeněný, že je uplatňujeme i dnes navzdory vědeckému pokroku a různým světelným zdrojům, které jsme od té doby vynalezli.

Když se však nad celou věcí zamyslíme, zjistíme, že zde hořet ani nemůže. Není zde totiž žádný kyslík, který oheň bezpodmínečně potřebuje. Světelný zdroj, který se zde uplatňuje, je totiž úplně jiný a ve vesmíru mnohem obvyklejší, než je právě oheň.

Tím něčím je jaderná reakce. Jistě, můžeme říci, že tu přeci vidět nemůžeme. To však není tak docela pravda. Stačí si vzpomenout na oslepující záblesk po detonaci jaderné bomby a neskutečné teplo, které v blízkém okolí daného místa vznikne. Zde se jedná o ten samý princip, pouze s tím rozdílem, že ona „detonace“ probíhá v podstatě neustále, a také v mnohem, mnohem větším měřítku. To je také důvod, proč světlo a teplo dokáže doputovat až k nám, ačkoliv jsme miliony kilometrů vzdáleni.

Ovšem součástí výbuchu atomové bomby je také obrovský hluk. A je pravdou, že i Slunce vydává takový rámus, který by byl ohlušující i na naší planetě, pokud bychom jej slyšeli. Ušetřeni jsme toho pouze proto, že ve vakuu se nemá zvuk jak šířit.

Je tedy jasné, že Slunce rozhodně není jen hořící koulí, která se pohybuje po obloze. Ve skutečnosti jde o jaderný reaktor, který nám sice poskytuje světlo a teplo, ale zároveň může být také nebezpečný. Právě sluneční radiace je totiž z velké části zodpovědná za rakovinu kůže – a té se chce každý z nás vyhnout.