Pokud se nÄ›koho zeptáte na nejobvyklejší pÅ™edstavu Slunce, vÄ›tÅ¡inou se bude jednat o obrovskou hořící kouli. To je vÅ¡ak od pravdy na míle vzdáleno. Ve skuteÄnosti zde totiž dokonce ani nenajdeme oheň. Jak tedy tato pÅ™edstava vlastnÄ› vznikla?

 

Jednoduše proto, že právě oheň byl pro naše předky prakticky jediným zdrojem světla, a nedovedli si představit, že něco dovede svítit a zároveň hřát, aniž by to hořelo. Tento instinkt je v nás tak pevně zakořeněný, že je uplatňujeme i dnes navzdory vědeckému pokroku a různým světelným zdrojům, které jsme od té doby vynalezli.

 

 

Když se vÅ¡ak nad celou vÄ›cí zamyslíme, zjistíme, že zde hoÅ™et ani nemůže. Není zde totiž žádný kyslík, který oheň bezpodmíneÄnÄ› potÅ™ebuje. SvÄ›telný zdroj, který se zde uplatňuje, je totiž úplnÄ› jiný a ve vesmíru mnohem obvyklejší, než je právÄ› oheň.

 

Tím nÄ›Äím je jaderná reakce. JistÄ›, můžeme říci, že tu pÅ™eci vidÄ›t nemůžeme. To vÅ¡ak není tak docela pravda. StaÄí si vzpomenout na oslepující záblesk po detonaci jaderné bomby a neskuteÄné teplo, které v blízkém okolí daného místa vznikne. Zde se jedná o ten samý princip, pouze s tím rozdílem, že ona „detonace“ probíhá v podstatÄ› neustále, a také v mnohem, mnohem vÄ›tším měřítku. To je také důvod, proÄ svÄ›tlo a teplo dokáže doputovat až k nám, aÄkoliv jsme miliony kilometrů vzdáleni.

 

 

OvÅ¡em souÄástí výbuchu atomové bomby je také obrovský hluk. A je pravdou, že i Slunce vydává takový rámus, který by byl ohluÅ¡ující i na naší planetÄ›, pokud bychom jej slyÅ¡eli. UÅ¡etÅ™eni jsme toho pouze proto, že ve vakuu se nemá zvuk jak šířit.

 

Je tedy jasné, že Slunce rozhodnÄ› není jen hořící koulí, která se pohybuje po obloze. Ve skuteÄnosti jde o jaderný reaktor, který nám sice poskytuje svÄ›tlo a teplo, ale zároveň může být také nebezpeÄný. PrávÄ› sluneÄní radiace je totiž z velké Äásti zodpovÄ›dná za rakovinu kůže – a té se chce každý z nás vyhnout.