Všichni rodiče chtějí, aby jejich děti měly co nejvyšší vzdělání. A je to i pochopitelné – panuje totiž stále všeobecná představa, že vyšší vzdělání se automaticky rovná i lepší pracovní pozici a tudíž i lepšímu platu. Není tedy divu, že si mnoho maturantů podává přihlášku na vysokou školu.

Je však otázkou, zda je něco takového skutečně nezbytné. Zdá se totiž, jako by univerzity v podstatě ztratily něco ze své prestiže. Dříve bývaly místem, kam se dostali skutečně jen ti nejlepší, a které dokončilo jen pár jedinců. Byly tak skutečně zárukou inteligence. To však dnes již neplatí.

Pravdou je, že mnohé vysoké školy, zejména pak ty soukromé, berou v podstatě každého, kdo se přihlásí. Z jejich pohledu je to pochopitelné – za každého přijatého studenta dostanou od státu peníze, a když si uvědomíme, jak jsou vysoké školy podfinancované, je to z jejich strany logickým krokem. Znamená to ale, že ji udělá skutečně každý?
 

Zde se situace značně liší, a to jak podle oboru, tak i podle školy samotné. U většiny z nich však funguje první ročník jako jakési síto, kterým neprojde více než polovina studentů. Učivo je totiž náročnější, profesoři přísnější, nároky vyšší. A je pravdou, že to je úmyslné. Cílem je zbavit se těch nejhorších a ponechat si jen ty, kteří na to skutečně „mají“.

Toto však vytváří falešnou představu, že studium na vysoké škole je jednoduché. Koneckonců dostane se tam prakticky každý, kdo si podá přihlášku (i když samozřejmě existují prestižní obory, které berou skutečně jen ty nejlepší). Také je pravdou, že i celkové nároky se poněkud snížily.

To však ani zdaleka neznamená, že by vysoká škola byla pro člověka nezbytná. To ani náhodou. Ve skutečnosti naprostá většina zaměstnavatelů vyžaduje pouze maturitu, vysokoškolský titul je pak jen „bonusem“. Navíc nelze pominout fakt, že i klasická řemesla jsou stále potřeba, byť i úroveň učňů stále klesá. To už je však problém školství jako takového, a zkrátka není vůle jej řešit.