VÅ¡ichni rodiÄe chtÄ›jí, aby jejich dÄ›ti mÄ›ly co nejvyšší vzdÄ›lání. A je to i pochopitelné – panuje totiž stále vÅ¡eobecná pÅ™edstava, že vyšší vzdÄ›lání se automaticky rovná i lepší pracovní pozici a tudíž i lepšímu platu. Není tedy divu, že si mnoho maturantů podává pÅ™ihlášku na vysokou Å¡kolu.

 

 

Je vÅ¡ak otázkou, zda je nÄ›co takového skuteÄnÄ› nezbytné. Zdá se totiž, jako by univerzity v podstatÄ› ztratily nÄ›co ze své prestiže. Dříve bývaly místem, kam se dostali skuteÄnÄ› jen ti nejlepší, a které dokonÄilo jen pár jedinců. Byly tak skuteÄnÄ› zárukou inteligence. To vÅ¡ak dnes již neplatí.

 

Pravdou je, že mnohé vysoké Å¡koly, zejména pak ty soukromé, berou v podstatÄ› každého, kdo se pÅ™ihlásí. Z jejich pohledu je to pochopitelné – za každého pÅ™ijatého studenta dostanou od státu peníze, a když si uvÄ›domíme, jak jsou vysoké Å¡koly podfinancované, je to z jejich strany logickým krokem. Znamená to ale, že ji udÄ›lá skuteÄnÄ› každý?
 

Zde se situace znaÄnÄ› liší, a to jak podle oboru, tak i podle Å¡koly samotné. U vÄ›tÅ¡iny z nich vÅ¡ak funguje první roÄník jako jakési síto, kterým neprojde více než polovina studentů. UÄivo je totiž nároÄnÄ›jší, profesoÅ™i přísnÄ›jší, nároky vyšší. A je pravdou, že to je úmyslné. Cílem je zbavit se tÄ›ch nejhorších a ponechat si jen ty, kteří na to skuteÄnÄ› „mají“.

 

Toto vÅ¡ak vytváří faleÅ¡nou pÅ™edstavu, že studium na vysoké Å¡kole je jednoduché. Koneckonců dostane se tam prakticky každý, kdo si podá pÅ™ihlášku (i když samozÅ™ejmÄ› existují prestižní obory, které berou skuteÄnÄ› jen ty nejlepší). Také je pravdou, že i celkové nároky se ponÄ›kud snížily.

 

To vÅ¡ak ani zdaleka neznamená, že by vysoká Å¡kola byla pro ÄlovÄ›ka nezbytná. To ani náhodou. Ve skuteÄnosti naprostá vÄ›tÅ¡ina zamÄ›stnavatelů vyžaduje pouze maturitu, vysokoÅ¡kolský titul je pak jen „bonusem“. Navíc nelze pominout fakt, že i klasická Å™emesla jsou stále potÅ™eba, byÅ¥ i úroveň uÄňů stále klesá. To už je vÅ¡ak problém Å¡kolství jako takového, a zkrátka není vůle jej Å™eÅ¡it.